Naše účast na Mistrovství světa záchranných psů IRO 2016
Na akci se kvalifikovalo celkem 118 psovodů z 23 zemí, včetně pro nás exotických jako např. Japonska, Koreje či Kolumbie. Pro mě bylo zajímavé setkání s příbuznou (“neteří“) mé Isis, s kterou startovala závodnice z Estonska.
Mistrovství probíhalo ve třech kategoriích, a sice stopa (dle RH F-B), sutina (RH T-B) a plocha (RH FL-B). Tu mimochodem posuzoval jako hlavní rozhodčí Pavel Šabacký. Poslušnosti probíhaly na fotbalovém stadionu, sutina ležela nedaleko a na plochy se dojíždělo nebo docházelo na přilehlé svahy podhůří Alp. Stopy byly roztroušeny v okolí a u nich asi byla největší diverzita a potřeba trochy štěstí při losování – ale to je pro stopy charakteristické (nelze je jako u sutiny nebo plochy konat na jednom místě a zaberou vzhledem ke své délce opravdu značný prostor; navíc na soukromých pozemcích to asi není se zajištěním terénů tak jednoduché).
Možná pro připomenutí, co to je RH F-B, protože ne každý dělá záchranářské stopy:
Cizí stopa, 2000 kroků dlouhá při délce kroku 70 cm (tedy již „z definice“ o 40 % delší než stopa IPO o stejném počtu kroků, neboť u IPO je délka kroku 50 cm), 3 hodiny stará, 8 lomů včetně ostrých (ve skutečnosti prakticky libovolný počet, dle terénu).
Začátek stopy (identifikační předmět) si musí najít pes sám v prostoru velikosti 30 x 30 metrů, což je velikost dost slušného pozemku. Má na to 3 minuty. V našem případě bylo tím předmětem koženkové pouzdro na platební karty. Pak následuje nasazení na stopu (což ještě není automatické, i když se nalezne předmět) a vyjití. Nutno říci, že tuto fázi zvládala většina psů, alespoň co jsem měl možnost vidět, většinou bez větších problémů.
Následuje stopa v různém terénu, který se mění, a může zahrnovat jak louky, pole, les, ale i přechody cest nebo silnic. Zde jsme měli trochu smůlu, les i porosty s těžko prostupným terénem bychom brali, ale sledovat úsek stopy po třech hodinách na prašné polní cestě, po které co chvíli jezdily traktory, navíc se dvěma lomy, bylo žádat na psovi již příliš.
Po cestě je celkem 8 předmětů různé velikosti, u nás to by např. i tužka.
Na konci stopy leží nebo sedí kladeč a jeho označení je podmínkou splnění limitu (a složení zkoušky, pokud jde o zkoušku). Chtít ovšem po psovi, který až 45 minut intenzivně sleduje tříhodinovou stopu v náročném terénu, aby označení bylo „intenzivní“, to podle mne trochu postrádá logiku. Pes, pokud dojde, toho má už opravdu „plné kecky“ a otázkou je, jaký smysl má trvání na intenzivním označení osoby, kterou snad se psem na 10 metrovém vodítku nemůže žádný psovod přejít i bez označení, a v praxi by dovedení k hledané osobě více než dostačovalo… Nicméně takový je požadavek zkušebního řádu, je pravda, že moje uštěkaná Isis s tímto má menší problém než řada jejích čtyřnohých kolegů. To jen na okraj.
Takže potud zkušební řád, a nyní co na to praxe.
Vylosovali jsme si poslušnost ve čtvrtek v poledne a stopu v sobotu ráno. U poslušnosti, kterou posuzoval rakouský rozhodčí s kolegou z Japonska Isis k mé úlevě ustála dlouhodobé odložení, které je „drahé“ (za 20 bodů) a s kterým má přes důsledný trénink celoživotní problémy. Trochu neklidná byla u nošení, kdy již chtěla na zem a nezůstala u nosiče na přivolání, trochu se neorientovala u jedné z beden na distancích a překvapivě pokazila aport, jinde spíše jen drobné chyby. Celkem 81 bodů, limit splněn.
Stopa začínala tak jako všechny na pěkné trávě, kde byl čtverec s identifikačním předmětem a začátek stopy. Předmět nalezla spolehlivě a v limitu, dle hodnocení rozhodčí byla tato fáze prakticky perfektní. První překvapení čekalo hned za prvním lomem, kdy Isis najednou zmizela. To se mi na stopě stalo opravdu poprvé, ono desetimetrová délka stopovačky to obvykle neumožňuje. Pak vykoukla hlava. Isis se propadla do úzké hluboké strouhy s kolmými stěnami a marně se snažila vylézt ven, dokud se od rozhodčí neozvalo „You can help the dog“, načež jsem ji vytáhl. Operace, kterou by člověk předpokládal spíše v sutinách než na stopě. Nicméně následkem ztráty koncentrace neoznačila předmět, který ležel hned pár kroků za strouhou. Další tři pak bez problémů, příčinou bylo opravdu toto vyvedení z rovnováhy. Klobouk dolů, že byla vůbec schopna po tomto zážitku suverénně dál sledovat stopu.
Pěkná tráva skončila, terén se změnil na strniště po kukuřici a posléze něco, co trochu připomínalo měsíční krajinu, tam již to bylo se sledováním stopy obtížnější a trochu jsme hledali, bohužel pak stopa vedla na prašnou polní cestu, po které navíc co chvíli jezdily traktory s kukuřicí a vířily prach. Nevím, jestli za takových podmínek jsou předpoklady pro udržení pachu po tři hodiny, ale na Isis to bylo příliš a tam jsme stopu ztratili. Nemám jí to vůbec za zlé, dělala až do konce, co mohla a toto bylo zcela evidentně nad její síly. Zkušební řád připouští možnost přechodu cest, tady se jednalo o úsek stopy po této cestě a dva lomy na ní…
Na jiných stopách číhala zase jiná překvapení, například kolegyni ze SZBK Janě Šmídové složili hned vedle stopy téměř na jejím začátku hromadu hnoje, u které dost pochopitelně skončila. Legrační to na MS zrovna není. Pozdější mistr světa ve stopách Peter Schüler (Rakousko) se zase vrátil z těžko průchodného terénu se zakrváceným předloktím. I když jeho terén (většinou vysoká tráva a částečně les), jehož sledovatelnost svým výkonem potvrdil i Míla Čeněk, který šel stejnou stopu o dva dny dříve (po dvou dnech je stejný terén možno použít znovu) bychom my ostatní většinou brali, protože je pachově příznivější.
To jen pro ilustraci, na čem a jak se stopuje. Když pak člověk třeba na Facebooku občas zahlédne diskuze a stížnosti stopařů IPO na terény (u třeba jen hodinových, tedy čerstvých stop), kde řeší i výšku trávy a její změnu, jen si říká „Chtěl bych mít vaše starosti a Rothschildovy prachy“.
Jak jsme se dozvěděli, pokládání stop bylo zajišťováno dobrovolníky, kteří sami stopy nedělali, s tímto neměli zkušenosti a pouze dostali GPS s vyznačenou trasou a místem položení předmětů, aniž by byli sami schopni odhadnout, jestli je to pro psa reálné nebo ne. Což o to, věrně to napodobuje reálnou situaci, kdy potenciální ztracené osoby také nemívají zkušenosti kladečů stop, zde však šlo přece jen o sportovní akci, stopy měly být sledovatelné a obtížnosti alespoň zhruba srovnatelné.
Naopak zajištění zvedání stop v režii italské finanční policie bylo plně profesionální včetně zajištění on line sledování vypracovávání stop pomocí GPS. Takže přihlížející, kteří u většiny stopy toho moc neviděli (poté co stopující skupinka zmizela z dohledu) mohli práci psa sledovat v reálném čase na velké obrazovce notebooku vzadu otevřeného auta, na které byl zobrazen terén, zeleně tvar položené stopy s předměty a pak postupující černá čára psa, sledujícího stopu.
Tož tak. Zážitek to byl silný, zkušenosti bohaté a celkové neoficiální umístění na 8. místě ze 16 startujících není napoprvé tak nejhorší (neoficiální proto, že oficiálně se vyhlašuje pořadí jen u týmů, které splní limit v obou disciplínách, což se na stopě podařilo jen 4 psům ze 16; ještě v sobotu v poledne, než se „do hry“ začaly vracet možná přece jen trochu příznivější terény, byla situace taková, že ze 14 psů došli jen 2!).
Neoficiální výsledková listina je na obr. 8 (jedná se o oficiální listinu, pouze „neoficiálně“ seřazenou podle bodů). Barevně jsou odlišena „místa na bedně“ a dále oficiálně stanovené pořadí, což je jen o 1 závodníka více.
Velké poděkování patří Pavle Foltýnové, která se ukázala jako naprosto dokonalý team leader, měla přehled naprosto o všem a všechno perfektně zařídila.
Oficiální stránky WCH IRO 2016 naleznete zde, ale moc toho tam není: http://www.iro-worldchampionship.org/
